Katarína Kucbelová: Čepec by Akropolis

katarína kucbelová čepec

SAZBA.Kucbelova.indd 1

28.07.21 12:36

SAZBA.Kucbelova.indd 2

28.07.21 12:36

ČEPEC katarína kucbelová Ze slovenštiny přeložil Lubomír Machala 3

SAZBA.Kucbelova.indd 3

28.07.21 12:36

Táto kniha vyšla s finančnou podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava. © Katarína Kucbelová, 2021 © Translation Lubomír Machala, 2021 © Illustration Lucie Raškovová, 2021 © Graphic & Cover Design Helena Šantavá, 2021 © Filip Tomáš — Akropolis, 2021 ISBN 978-80-7470-394-2 ISBN 978-80-7470-395-9 (MOBI) ISBN 978-80-7470-396-6 (ePUB)

SAZBA.Kucbelova.indd 4

28.07.21 12:36

1. A co kupuješ, Boženo? Může to znít i posměšně. Božena je stará Romka. Chléb. Vždyť už máš rohlíky. Božena má igelitovou tašku plnou rohlíků a přidává k nim dalších čtyřicet. A taky ten chléb. Se zaostřeným obranným pohledem. Potřebuji koupit něco pro Iľku, poslední šance v malé dřevěnici. Odnáším si jednu ze dvou bonboniér, usmívám se na Boženu, líbí se mi, že se nedala ženou v obchodě vyprovokovat, začínám si vzpomínat na adresu. Ještě pár domů a začíná osada, tam někde Iľka bydlí. Kráčím za romskou rodinou, dvě postavy, stopa po kočárku, na čistém sněhu cigareta. Mává mi z okna, musí to být ona. Čekala mě. Bude to dobré. Stačil jeden telefonát. Přijedu v pátek. Přijeďte. Čekala mě a přijela jsem, začala mi říkat Betko, později jsem byla Danka i Radka. Jen ve čtyři, připomíná mi náš telefonát, musí jít do kostela na zádušní mši, umřela sestřenice, přesně před čtyřiceti dny. Máme hodně času. Teď se na sebe usmíváme, jako bychom se už znaly. Vede mě, jen v krátkých rukávech, do domu. Je mínus deset, ráno na nádraží v Popradu bylo dvacet. V Šumiaci se mínus vynechává, když je dvacet pod nulou, je dvacet a Iľka si dá na tričko svetr. 5

SAZBA.Kucbelova.indd 5

28.07.21 12:36

Nejzápadnější rusínská obec, Rusíni pod Kráľovou holou, národním symbolem, střechou Slovenska. Ale melodie Iľčiny mluvy je horehronská, to poznám, i když moje babička byla z dolní části, severní strana Poľany, přesněji, Veporské vrchy. Nízkotatranské obce jí byly vzdálené, mne přitahovaly, jenže tam jsme nikoho neměli. Nešlo o podtatranské vesnice, ale o to, že na Osrblí, kde se narodila, jsme neměli žádnou vazbu. Jezdili jsme tam málo, Gizela, moje babi, která od šestnácti žila v Bystrici, Podbrezové a ve Zvolenu, zařídila, že jsme o Osrblí nevěděli skoro nic. Osrblí nepouštělo, do Osrblí se už nedostanu, končí se tam cesta, dolina v horách. Iľka mne šikuje do kuchyně s kamny. Jsme na Horehroní, měla jsem ráda Gizelin slovník s poslovenčenými německými slovy. Gizela je používala častěji než její muž, ten nemluvil. Za chvíli se ukáže, že vím, co je pigľajz. Zvykám si na Iľčino nářečí, sama si není jistá, zda jí rozumím. Je jiné jako horehronské a z okolí Bystrice. Objeví se v něm i východňárské zrobiť, namísto e se často používá o, například ve slově když (ve slovenštině keď), d je potom tvrdé, občas se vynechávají zvratná zájmena. Je to celé měkké, jazyk vhodný na vítání. Jde to. Této ženě budu říkat Iľka. Slyším to v této souvislosti poprvé, je to Helena. Bude Iľka. Znám jméno Uľka, Júlia, Uľky se v naší rodině 6

SAZBA.Kucbelova.indd 6

28.07.21 12:36

objevily dvě — Uľka z Kordík a Uľka z Malachova. Tato žena se bude jmenovat Iľka, tak se jmenuje v Šumiaci Helena, záhorácká verze je Icka, maďarsky Ilona, Ilona Országhová, Elena, kterou tak pojmenoval Hviezdoslav. Mikuláš je Mikloš a Šimon Siman. Kdoví, jestli někdy potkám i Uľku. V Šumiaci jsou totiž dvě ženy, které ještě umí udělat čepec. V Telgártu nikdo, ve Vernáru byly ještě dvě, ale též zemřely. Na začátku mluví ona. Skoro žádné otázky, skryté proklepávání, ověřování, koho si pustila do domu. Důvěřuje mi? Nemusím mluvit, jsem ráda. Nevysvětluji, proč se chci od ní naučit vytvořit čepec. Tradiční šumiacký, přesně jak má být, ačkoliv ještě nevím, co to znamená. Neuměla bych povědět proč, láká mě dokázat to, za chvíli nebude existovat, zjistit, jestli se to dá, přeceňovaná zručnost, víc nevím. Je to vlastně projev zoufalství, doufám, že to nezjistí. Přijmout do života něco cizího. Cokoliv. A doufat, že se něco pohne. Uvidíme, co. A zvědavost, jak se cítí žena, která si zahaluje hlavu, jak se jí tu žije. Nechci této laskavé paní, která nosí celý život pouze kroj, vysvětlovat, že já vlastně k folklóru nemám vztah. Vadí mi, jak je interpretovaný, přeceňovaný a przněný, zneužívaný všemi režimy, nerozumím, proč máme na Slovensku namísto restaurací koliby, dřevěnice na všechno, u dálnice, mezi paneláky, ve městě i na venkově. Dřevěnice jako zastávky autobusů, bývalá školka přestavěná na dřevěnici a pizzerii s uni 7

SAZBA.Kucbelova.indd 7

28.07.21 12:36

fikovanými dekoracemi z šustí, třebaže v polovině země bylo na kukuřici příliš chladno. Kadeřnictví v dřevěnici, dřevěnice jako kavárna Venezia. Dřevěnice a sruby všech velikostí obsadily krajinu. Pochopitelně, valaškami. Dřevěnice před supermarkety, dřevěnice na náměstích, cestách, ve výhledech, pod nohama, v zubech, dřevěnice a črpáky. Poslouchám Iľku a neříkám, že jsem vlastně ani neměla nikoho na vesnici, nikdy jsem na venkov nejezdila, ani na prázdniny, netancovala a nezpívala v žádném folklórním souboru, že jsem prostě kavárenský typ a nerozumím, proč folklór v této zemi všechny hned uvede do transu, nedotknutelný, dojímavý, univerzální folklór. Ale jsem tady, chci, aby mi prošel rukama, karikatura mi nestačí, nechci mobil s folklórním krytem, mikinu se strojovou výšivkou, tašku z modrotisku, nevyšívám odkazy třetímu tisíciletí křížkovým stehem, nechci přeceděný univerzální folklór, folklór na tři kliknutí, instafolklór. Chtěla jsem jít za tyto nánosy. Dotknout se toho a potom uvidět. Naštěstí nám nenalévá pálenku, ale becherovku. Iľka bere hodně léků. Stará se o mne, ukazuje mi fotky vnuček, vykládá o vnukovi, tenorovi v operním sboru, o dvou synech, obou automechanicích, s jedním bydlí v domě, druhý žije většinou v Německu. Muž téměř patnáct let mrtvý, předtím invalida. Iľka je o deset let mladší než moje babička Gizela, má skoro osmdesát. 8

SAZBA.Kucbelova.indd 8

28.07.21 12:36

Moje mrtvá babička by ji oslovovala tetko. Tak říkala všem ženám z dědin, které celý život nosí kroj, jenže už přes deset roků nežije. Na fotkách z Osrblí, možná těsně poválečných — aspoň ty mám, má babička kostkované městské šaty, dobový účes a kabelku přes ruku. Její máma má šátek a jakýsi černý kroj. Sourozenci Vilma a Milan už též městské oblečení. Tehdy byla Iľka ještě dítě. Iľka učí lidi celé roky, nejčastěji tkát, to naučila i svou snachu, ale čepce jsou dnes nejzbytečnější věc, byly povinnou pokrývkou hlavy pro vdané ženy. A existuje ještě několik žen — Šumiac je tím známý —, které dodnes chodí v kroji a nevyjdou s nepokrytou hlavou. Čepce jsou i svatební a šijí se už pouze ty. Občas se někdo hodlá vdávat v kroji. Kvůli čepci možná přicházím jen já a částečně je to jenom záminka, možnost sedět u někoho, nechat se učit, nechat někoho učit. Zapisovat ručně. Nenahrávat. Netočit. To asi víme obě, bez toho, abych u ní proseděla hodiny, rozumím jí, proč musela aspoň na deset minut po návratu z práce v obchodě sednout za tkalcovský stav, mám svou zkušenost. Vím, o co jde, když mi po čase říká, že musím přijít na delší dobu, abych s ní mohla prosedět při vyšívání i celý den. A televize běží pod oknem, u kterého mě Iľka čekala, a kanárek Igor překřikuje moderátora, soutěží 9

SAZBA.Kucbelova.indd 9

28.07.21 12:36

se, protože v televizi se stále soutěží a vaří, soutěží ve vaření a vříská, až v přijímači přikrytém vyšívanou dečkou vypadává signál. Iľce jsem neřekla, že jsem ji viděla v cooking show, kterou točil můj muž, že nejsem v jejím domě ze své rodiny první. Je to náhoda, na kterou jsem přišla až později. Z televize vím, jak se vaří šumiacké koule. Kdoví, zda je Iľka ve vesnici hvězda, byla to krátká epizoda, kuchaři z Prahy ukazovala, jak se pletou zapiastky, část mužského kroje, byla vtipná, žádná figurka v čepci. Naživo se mi zdá křehčí než před čtyřmi lety v televizi. Moudrá žena, která má cit pro situace. Ani jednou to nevzpomněla. 2. Už se těší, až to vyloží na stůl, mám dojíst a potom. Na posteli u stolu čekají balíky ze šátků a látek, připravené pro mne. Narychtované. Rozvazuje uzlíky a postupně vytahuje části čepce a já si je fotím, pokouším se zakreslit si formu a ona se mi směje, můj chabý nákres mi nepomůže. Ukazuje mi celý čepec, potom další. Rozhoduji se, jestli se mi líbí, ale tohle jsem nečekala, doufám, že dobře skrývám zklamání. Ten materiál je strašný, nylonový tyl a polyesterová krajka, podklad na výšivky. Barvy jsou, samozřejmě, pestré, někdy až v neonových odstínech, žlutá, růžová i zelená. Žádná střídmost, to tedy ne. Krajka z uměliny je protkána 10

SAZBA.Kucbelova.indd 10

28.07.21 12:36

stříbrnou nití, a co je horší, ne vždy zůstává bílá. Na některých čepcích je použita růžová a tyrkysová. Růžová a tyrkysová. Šumiacký, telgártský a vernárský kroj se až tak neliší. Stejné náboženství, stejné čepce, řečtí katolíci, půvo dem Rusíni. Po chvíli rozlišuji vernárskou a šumiac kou růži. Vernárčanky a Telgárťanky mají vyšší kontik. Od Polomky až po Brezno je úplně jiný čepec, Iľka říká kapka. Je objemnější po stranách, též trochu vyšší, vybavuje se mi červenobílý z Heľpy. Prohlížím si Iľčin propocený čepec zevnitř. Aby kontik držel, je vyztužený lepenkou. Vnější výšivka je výrazná, velké barevné růže, převažuje sytě červená a růžová, ale jsou i žlutooranžové, fialové, nevím, jak se jmenuje technika, mnoho jsem toho v životě nenavyšívala, k tomu se taky nyní přiznávat nebudu, ale nečekala jsem, že vnitřní část bude tak špatně propracovaná. Očekávala jsem větší dokonalost, ukazuje se, že to na čepcích nemusí být, co není vidět při nošení, nemusí být pěkné ze všech stran. Každý, jak uměl. Nedopoví co. Podšití bílou bavlnou, ale to netřeba dodržet, stačí bílá látka. Klidně i zbytek ubrusu anebo prostěradla. A zpevnění. Kupuje se to v lékárnách, Iľka často hledá slova. Naškrobená gáza? Obvaz? Kdo co měl. 11

SAZBA.Kucbelova.indd 11

28.07.21 12:36

Každá, jak uměla. Když se Iľka provdala, dostala od děvčat z vesnice čtrnáct čepců. Pokouším se najít povolené hranice v materiálech i vzorech. I šumiacká růže je na různých čepcích trochu jiná, v barevnosti například. Názvy tyl, nylon, polyester nepadly, ty přišly až později, když jsem materiály kupovala doma v Bratislavě. Jenom krajka; nemohla by být bavlněná? Zkouším, nylonová krajka je jako z podprsenky. Ne, není tak pevná. Samozřejmě, že je pro mne důležité, co se používalo dříve. Toto jsou materiály, které se musely začít používat za Iľčina mládí, v padesátých, možná šedesátých letech. Předtím se asi používala paličkovaná krajka. Iľka zmiňuje Španiu Dolinu, to si pamatuji velmi dobře, zvláštní, že nezmiňuje Brusno, to je blíž a krajkářská tradice je tam ještě silnější. Špania Dolina je jenom deset kilometrů od Banské Bystrice, hornická obec. Když jsem byla malá, krajkářky seděly skoro před kaž dým domem, před sebou měly vycpané válce a rychle přehazovaly paličkami na šňůrkách, vypadalo to velmi složitě. A ten zvuk, hypnotizující ťukání dřeva. Ruční práce se zvukovým doprovodem. Ještě lepší. Jak se ty ženy dostaly od třídění rudy k paličkování krajek? Horníci neměli hospodářství, ženy musely dělat něco jiného. V krojích se nevyznám, myslela jsem si, že je to myjavské specifikum, bílé, křehké, krajkové, nadýchané čepce bez barevné výšivky, stejně tak zástěry. V Šumiaci se nepaličkovalo, aspoň Iľka si to 12

SAZBA.Kucbelova.indd 12

28.07.21 12:36

nepamatuje. Ty barvy musely být předtím též jiné. Žádné růžové a tyrkysové stuhy a podklady. Další věcí na čepci jsou lesklé flitry a malé korálky. Každý vzor je obšitý korálkovou linkou, někdy skoro není vidět výšivku, pod kontikem jsou zavěšeny flitry různých tvarů. Na některých čepcích jsou zavěšené třásně z větších korálků, končí menšími vlněnými bambulkami v jasných barvách. Vykukují za ušima a imitují obrovské barevné náušnice, to už je stereo typní představa původního oblečení romské ženy. Oringle, řekla by Gizela. Takže, sem jsme se dopracovali za sto sedmdesát let zdobení. Od zrušení nevolnictví. Svatební čepce mají na zátylku přišité množství stuh, které zakrývají celá záda, aby provdaným ženám nebylo už na svatbě líto, že jejich vlasy už nikdo cizí neuvidí. Iľce neříkám, co všechno si domýšlím. Po šumiacky pantle, s velmi měkkým ľ, stuha v ruštině je bant. Kam na ty ozdoby chodily? Polomčankám a Heľpiankám je posílali z Ameriky, z Polomky a Heľpy odešlo během krize do Ameriky nejvíc lidí z celého Horehroní. Co si nedomyslím, to mi vysvětlí. Ozdoby na čepce posílali i po válce, možná to byly už i děti vystěhovalců. Dnes chodí po vesnicích Ukrajinky, rozloží si stánek s galanterií a prodávají, ale Iľka ven často nechodí. Ani to nepotřebuje, má zásoby. Daruje mi dvě jehly na korálky. Nejmenší jehly, jaké jsem kdy viděla. 13

SAZBA.Kucbelova.indd 13

28.07.21 12:36

Koupila si je ještě na léčení v Karlových Varech. Představuju si Iľku v kroji na promenádě. V sedmdesátých letech? V osmdesátých? Jedna z jehel má menší ucho, ale to už Iľka nevidí, zanedlouho nebudu ani já, ani tak se neprotáhnou přes všechny drobné korálky, tehdy je nutno nit vytáhnout a vsunout dovnitř bez jehly. Je to práce k nezaplacení, opakuje mi. Becherovku jsem odložila na okno, aby bylo na stole místo. Materiál, ozdoby, barvy, dokonce ani nitě, které mají být co nejlesklejší, nepřipomínají nic, co jsem měla zařazené pod slovenským folklórem, len, modrotisk, paličkovaná krajka, červená výšivka, maximálně černý samet, kromě červené a bílé základní barvy, zelená, modrá, žlutá a kožešina, vlna. Tato divokost, laci nost, lascivnost, to se vždy připisovalo Cigánům, co nejvíc barev, lesku a ozdob. Ale co já o tom vím? Jenomže tady se vůči Romům vymezují a Romky by čepec nenosily. Navzdory všemu představuje čepec střídmost v nejkonkrétnější podobě, hlava vdané ženy má být zahalená, nesmělo být vidět ani chlup, Iľka si pamatuje, jak jí máma strkala pod čepec poslední vlas. Zpomalený televizní záběr z osmdesátých, rozepnutý živůtek, pohození vlasy, prolínačka, a ta dečka, nezapomenout vyhrnout z obrazovky dečku. 3. Chodí Romové do kostela? Do šumiackého řeckokatolického kostela? Chodí a Iľka se mi snažila naznačit, jak moc jsou romské ženy odhalené, lokny volné. Zvracela oči, všechno mi ukazovala svým jem14

SAZBA.Kucbelova.indd 14

28.07.21 12:36

ným způsobem. Když byla mladá, musela být žena jemného půvabu, čtyřicet osm kilo, pověděla mi. Zdá se, že soužití nefunguje ani v chrámě Božím, Iľce se nelíbí, že jsou hluční, někdy během mše musíte strpět Roma, který přeskakuje z lavice do lavice, někdy i přes dvě řady. A potom, na provoz kostela je třeba přispívat, což Romové nečiní, konstatuje rezignovaně. Ale když jim někdo zemře, je málem třeba dát ke kostelu červený koberec až z osady. Mám, přestože jsem na návštěvě u této decentní ženy, potřebu uvolnit si vlasy. Třebaže se Iľka vyjadřuje obtížněji, možná je to tím, že se přede mnou snaží hovořit co nejméně v nářečí, anebo jen proto, že běžně už mluví méně a slova naskakují pomaleji, někdy z ní vypadnou pěkně naformulované věty, Romové v kostele prostě ruší, v kostele se přece má být potichu, rozjímat a hloubat, proto tam chodíme. To nejde, když Cigáni přeskakují přes lavice. 4. Na první pohled se zdá, že Romů je tu většina. V Telgártu určitě. Viděla jsem to od začátku, hned jak jsem nastoupila do autobusu. Všichni seděli se mnou v zadní části, dělicí čára jsou střední dveře. Dvě bílé ženy vpředu, jako kdybych nedodržela segregaci. 15

SAZBA.Kucbelova.indd 15

28.07.21 12:36

Poděkování Děkuji Janě Ambrózové, která mi otevřela možnost napsat tuto knihu, občas nosí telgártský čepec a spojila mě s Iľkou, sestrám Margetovým a jejich mámě, které byly další podstatnou spojkou. Janě Ambrózové chci poděkovat i za přečtení knihy. Další čtenáři v rozhodujících chvílích byli Radoslav Passia, Marta Součková, Miroslava Vallová, Marko Škop, Alexander Balogh, Marcela Škultétyová a Zuzana Šeršeňová. Všem děkuji za názor a cenné připomínky. Děkuji svému muži a dceři, že si se mnou tuto cestu prošli, a díky Milanovi, Anně a Aleně se do Šumiace vracíme. Především děkuji drahé Iľce za to, že mě přijala a ochotně mě učila.

168

SAZBA.Kucbelova.indd 168

28.07.21 12:36

Slovníček čipkavec —

krajkový čepec

pohár na žinčici s výrazným črpák — dekorativním uchem kontik —

1) úprava vlasů pod čepcem 2) zadní část čepce

krne —

lidové sáně zhotovené bez kovových součástí (rohačky)

oplecko —

součást lidového kroje, ženská košile po pás, kryjící ramena a prsa

ríf

nářeční délková míra, ekvivalent českého lokte

šurc

zástěra

169

SAZBA.Kucbelova.indd 169

28.07.21 12:36

Poznámka překladatele Text prózy Čepiec od Kataríny Kucbelové se vyznačuje řadou specifik, přičemž některá jsou při překládání umocňována, a to i v případě jedinečné blízkosti slovenštiny a češtiny. V první řadě je to zvýšená frekvence folklorismů, respektive termínů a pojmenování spojených s lidovými kroji a jejich součástmi. Tyto prvky nemají pouze funkci prostě popisnou, ale autobiografická vypravěčka je považuje dokonce za jednoho z hybatelů celého tvůrčího procesu („Možnože to celé robím len preto, lebo sa mi páči tá krajčírska lexika v texte“ s. 91). Navíc jsou to slova různého původu, např. jde o odborná označení běžná také v češtině (kordonet, vlizelín...), ale objevují se také dialektismy, konkrétně ze šumiackého nářečí, přičemž je Kucbelová někdy sama v textu vysvětluje (riabkaná sukňa), jindy tak nečiní (kontik). Totéž ostatně platí i o slovech mimo oděvní kontext (trager x krne). Abychom zachovali kolorit textu, ponecháváme i v překladu tyto lexikální jednotky v původní podobě, ale se svolením autorky jsme k próze připojili nerozsáhlý slovníček, aby český čtenář zbytečně netápal. V souladu s obvyklou překladatelskou praxí ponecháváme vlastní jména postav i zeměpisné názvy v originálních verzích, ovšem s českými koncovkami. Při skloňování názvu regionální dominanty Kráľova hoľa jsme se řídili studií Aleny Polívkové „Slovenská místní jména v českém kontextu“, která danou otázku pojednává podrobněji a systematičtěji než jiné nám známé zdroje, třebaže tvary 2. a 6. pádu (z Kráľovy 170

SAZBA.Kucbelova.indd 170

28.07.21 12:36

holy, na Kráľově hole) se mohou jevit jako problematické. Jedním ze záměrů Kataríny Kucbelové byla snaha zachovat v co největší míře mluvený charakter výpovědi(-í). Krom jiného se to projevilo i v tom, jak obyvatele osady u Šumiace označuje vypravěčka Ka tarína (Rómovia) a jak místní obyvatelé (Cigáni). Tuto dichotomii zachováváme také v překladu s tím, že pojmenování Cikáni, které se také nabízí, postrádá emocionální náboj, s nímž se slovenští obyvatelé Šumiace o osadnících vyjadřují. Navíc zvolené řešení respektuje skutečnost, že Sintové či Manušové (tedy cikánské národnostní skupiny žijící v Německu nebo ve Francii) považují za korektní označení Cikáni, nikoliv Romové, kteří podle přesvědčení Sintů, Manušů ad. pobývají na východ a jihovýchod od nich. LuM

171

SAZBA.Kucbelova.indd 171

28.07.21 12:36

katarína kucbelová čepec Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2021 jako svou 442. publikaci Ze slovenského originálu Čepiec přeložil Lubomír Machala Redakce Milena Machalová Jazyková redakce Viktor Špaček Ilustrace na obálce Lucie Raškovová (z cyklu Cesta vody, 2020) Grafická úprava, obálka a sazba písmy Garamond Premier Pro a Header Helena Šantavá ePUB a MOBI Stará škola (www.staraskola.net) Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 176 stran, TS 13.

ISBN 978-80-7470-394-2 ISBN 978-80-7470-395-9 (MOBI) ISBN 978-80-7470-396-6 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.palmknihy.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 249 Kč www.eshop.akropolis.info

176

SAZBA.Kucbelova.indd 176

28.07.21 12:36

Doporučená cena 249 Kč ISBN 978-80-7470-394-2

čepec katarína kucbelová

Foto Peter Balcar

Slovenská spisovatelka a kulturní manažerka Katarína Kucbelová (*1979) vystudovala na bratislavské Vysoké škole múzických umění dramaturgii a scenáristiku. Z jejích kulturních projektů je nejznámější Anasoft litera, kterou řídila do roku 2012. Vlastní básnickou tvorbu představila zatím ve sbírkách Duály (2003), Šport (2006), Malé veľké mesto (2009, společné vydání prvních tří sbírek 2020) a Vie, čo urobí (2013). Kniha Čepiec byla na Slovensku nominovaná na všechna významnější literární ocenění, získala Cenu nadácie Tatra banky a Cenu literárnej akadémie Panta Rhei Awards a dočkala se i divadelního zpracování. Český překlad Lubomír Machala.

Svou debutovou prózu Čepiec vydala Katarína Kucbelová v roce 2019, tedy šestnáct let po básnické prvotině, k níž mezičasem připojila ještě další tři básnické sbírky. Čepiec má v sobě prvky národopisných textů, literatury faktu, cestopisné reportáže, dušezpytné literatury, ale i osobního vyznání a patrně by šly identifikovat ještě i další žánrové stopy. Důležitější ovšem je, že všechny uvedené i neuvedené ingredience pojí básnická imaginace a neidylizující věcnost. Autorčiny výpravy do krajiny pod Kráľovou hoľou, její snaha naučit se šít čepec, který tvoří součást kroje tamních provdaných žen, spojená s poznáním, že současný slovenský venkov nejenže je na hony vzdálen folklórnímu obrazu, ale už vlastně není téměř ani slovenský, vyústily v dílo výsostně osobité, podmanivé, ohmatávající citlivá místa společnosti, národa, historie i současnosti, včetně problémů osobních, nejniternějších.

katarína kucbelová

Doporučená cena 249 Kč ISBN 978-80-7470-394-2

čepec katarína kucbelová

Foto Peter Balcar

katarína kucbelová